Kateřina Parvonič je duší, zakladatelkou, ředitelkou a hlavní hybatelkou Světoplavců. Seznámit se s ní znamená lépe poznat školu samotnou, proto vám nabízíme rozhovor s Káčou a skrze něj pohled do zákulisí školy. Příjemné čtení!

Kde se vzal záměr založit školu?

Nejprve to byl sen, a to už poměrně brzy, v mých osmnácti. Působila jsem v té době ve vedení skautského oddílu a výchova a vzdělávání pro mě byly vždy mé velké vášně. Ve skautingu jsem zjistila, že vnitřní motivace je silným motorem, že mnohé, o čem tradiční školství říká, že nejde, ve skautingu jde, že opravdu dokážeme rozvíjet u dětí efektivně kompetenci k učení, připravit je na život, podpořit je v kreativitě nebo vést je po cestě k aktivnímu občanství.

Protože jsem ale perfekcionistka, dlouho mi trvalo, než jsem sama sebe přesvědčila, že už jsem na zakládání školy připravena. Dlouho jsem sama na sebe kladla velké nároky, co se týče didaktického usazení školy a její koncepční připravenosti. 

Dalším impulsem je moje dosavadní pracovní dráha, profiluju se v rolích, které podporují vznik kvalitnějších vzdělávacích konceptů a směrů. Byla jsem konzultantem pro vznik Scioškoly, Livingstonu i dalších, pořádala jsem konferenci Učit jinak, lektorovala jsem, přednášela, vytvářela didaktické materiály, které v českém školství chybí atd.

Znamená to tedy, že stavem českého školství příliš nesouzníš?

Myslím, že dokud se nebavíme o tom, co děti vycházející ze škol reálně umí (a jak se to pozná), je tato debata pouze dojmologií. První, co tvrdím, tedy je, že to měřit neumíme a vlastně se o to ani moc nesnažíme. Vždyť jak vypadá běžná výuka? Učitel má téma, to přednese, nebo trochu aktivní formou jinak podá žákům a pak ověří testem, co si z tématu odnesli. Ve skutečnosti se učení odehrává většinou doma, ve škole probíhá pouze poznámková hodina, kdy děti zapisují, co slyší. A o očekávaných výstupech nepadne ani slovo. 

Aby se výuka mohla stát učením, je za mne nezbytné, aby zodpovědnost a iniciativa byla v rukou dětí. Děti mají mít možnost stanovovat si cíle vlastního učení, vybírat z cílů, které jim nabízíme, a přemýšlet o způsobech, jak k cíli dojít. Čili mám dojem, že s běžnou výukou toto nemá vůbec nic společného.

Jak dlouhý čas vlastně uplynul od myšlenky na založení školy do jejího otevření? A co všechno ta cesta obnášela?

No, první setkání k založení školy proběhlo již před téměř čtyřmi lety, jen samotný proces žádání přes ministerstvo trvá téměř rok. Teď jsme rejstříkovou školou, tedy jsme garantovaní MŠMT, což může být důležité pro zájemce. 

A proč škola právě v Třeboni, když s rodinou žiješ u Vodňan?

Jsem Třeboňačka, vyrůstala jsem v Třeboni, probíhala jsem tisíckrát všemi uličkami se svým skautským oddílem, pořádala jsem Květinové dny, rozbíhala Centrum primární prevence při Městské knihovně. Třeboň je zvukem mého dětství a dospívání. A jsem za to ráda. A teď, když mám možnost něco nabídnout, je pro mě první volbou právě ona. Školství tu je velmi tradiční a mám tedy možnost nabídnout alternativu těm, kteří přemýšlejí o moderních přístupech ve vzdělávání. A klíčem je vždy dítě, jeho zájem, postoj a vůle.

Co pro tebe bylo důležité, když jsi skládala tým školy? Co potřebuješ od lidí, kteří s tebou mají spolupracovat a naplňovat společnou vizi?

Ukazuje se, že skautská zkušenost a způsob práce, respektující způsob komunikace, práce s vnitřní motivací dětí, individuální přístup, to vše je klíčové pro sladění všech průvodců, kteří s dětmi u nás ve škole pracují. Co mám osobně velice ráda, je, když vidím naše průvodce, jak se s dětmi válejí v listí, staví šrotovnu aut nebo po sobě střílejí kouzla z Harryho Pottera. Ten kousek dítěte, který je v každém z nás, je nezbytnou složkou učitelské osobnosti. A druhým aspektem, který je u učitelů nezbytný, je zkušenost jiná než učitelská, učitel nesmí být pouze učitelem, pak mu chybí všechna ta autenticita života, ke kterému děti provází.

Jistě jsi měla o škole nějaké představy, když jsi ji chystala. Jak se potkávají s realitou?

Myslím, že první roky školy jsou jako první roky každého jiného podnikání. Je to pekelně náročné, vše, co se může pokazit, se pokazí, vše, co se může komplikovat, se zkomplikuje. Prostě život. 

Co se týče didaktické stránky, mé představy o škole byly poměrně pevně usazené ve zkušenostech dvaceti let vedení skautských oddílů a kurzů. Takže tam z předsevzaté cesty neodbočuji ani já ani mí kolegové průvodci.

Jak vlastně vypadá den světoplavecké paní ředitelky?

No, velmi různě. Nutno říct, že mám tři malé děti, takže některé dny řediteluju hlavně po nocích. Zároveň mám v týmu vícero rodičů, pro které není večerní práce ničím výjimečným, takže běžně míváme porady od půl deváté (až děti usnou), po obědě (dokud spí) atp. 

Část své pracovní doby ve škole trávím přímo s dětmi, každé pondělí mám s nimi předmět Ponorka. To se ponořujeme do nových témat, což se pak často stává impulsem pro děti k dalšímu zkoumání. Už jsme se takto stali písaři na různých historických místech a vtiskávali jsme klínové písmo do hliněných destiček, psali jsme coby féničtí písaři, sestavovali jsme stroj na knihtisk. Velké množství práce pak je veškeré papírování a udržení mašinérie v chodu. Ačkoli jsme zatím co do počtu dětí škola malá, papírování méně není. Navíc stále renovujeme další místnosti a nyní už máme zařízené celé druhé patro bývalé ZUŠky.

Měla jsi někdy chuť to zabalit? 

Začátky nejsou jednoduché nikdy, natož v době covidové, takže ano, mívám dny, kdy přemýšlím, zda se škola opravdu prosadí, získá dost dětí a bude úspěšnou – měřeno tím, jaké budou děti, které jí projdou. K vytrvání mě vede hlavně snaha skutečně vytvořit systém, který bude kvalitně vzdělávat a podporovat děti v jejich učení. Ponechá jim jejich učební autonomii, možnost volby a dostatečnou svobodu i přes “povinnost” školní docházky. A pak taky rodiče a děti, kteří mi už důvěru dali a kteří už v naší škole jsou. Ti jsou pro mě hrdiny – vždyť dát dítě do školy, která je zatím jen na papíře a v hlavě chc,e velikou důvěru. A tu nechci zklamat.

Máš před sebou teď, po založení školy, nějaké další velké výzvy?

Ano, například tiskopis vysvědčení 😀 Chci tím říct, že ještě za sebou nemáme ani první rok a mnohé administrativní úkony pro nás budou poprvé. Ale hlavní výzvou trvale je přiblížit školu těm, kteří by v okolí Třeboně o školu mohli mít zájem. Přála bych si velice, aby se škola stala hybnou silou změny pro Třeboň!